Balím si batoh na další výpravu a z hlavy lovím, co vlastně vím o Coloradu, Utahu a Arizoně. Upřímně musím konstatovat, že těch poznatků moc není. V USA jsem byl už několikrát, ale skoro pokaždé jenom na východním pobřeží. Krajině kovbojů a indiánů jsem byl nejblíže před pár lety, když jsem navštívil Nevadu. To je vlastně „za rohem“, tak uvidíme. Daleko za oceánem necháváme naše Komanče a spěcháme směle na území Navahů a jejich sousedů. Po příletu do Denveru vyzvedáváme auta a s partou mizíme na čtrnáct dní do divočiny. Řídím a alespoň po očku se snažím vnímat coloradskou krajinu. Překvapivě pestrá směs biotopů se bez varování střídá vlevo i vpravo a posádka začíná zkracovat intervaly mezi zvoláním typu „hele ty skály, hustý“, „sleduj to nádherný jezero!“ nebo taky „čum na cestu vole, ať nezhučíme z toho srázu“. Zrovna jedeme nádherným jehličnatým lesem, který vypadá jako vystřižený z dokumentů o svrchní křídě. Jen ten meteor na obloze a pár dinosaurů mezi stromy chybí. Průsmykem se dostáváme na druhou stranu Skalistých hor do Aspenu a Utah je na dosah. Každopádně Colorado zabodovalo a velice mile nás překvapilo. Jo, tady by se dalo bydlet.

Po přenocování v „ne až tak divočině“ a krátkém treku ještě v Coloradu už ženeme naše dva Chevrolety do národního parku Arches. Pryč jsou jehličnaté lesy. Kolem dokola rostou jen suché keříky na červených skalách a mezi tím vším se proplétá řeka Colorado. Od minula pěkně přibrala v pase, holka. Už to ani náhodou není ta bystřina, kterou jsme několikrát potkali nahoře ve Skalistých horách.

Jsme na místě. Parkujeme a dál musíme několik málo kilometrů pěšky. Nikde ani centimetr stínu a pocitově je teplo někde mezi peklem a povrchem Slunce. Stezka k Delicate Arch je údajně „mírně do kopečka“ tak raději balím pro jistotu do batohu několik lahví na vodu extra. Kousek od parkoviště míjíme chaloupku, kde žili první osadníci. Při pohledu dovnitř na dochované vybavení ani dál nemyslím na to, jak strašně to tady muselo být tenkrát tvrdé. Naše domky ve skanzenech jsou pětihvězda all inclusive. Pár set metrů pohodové cesty vystřídá hladká pískovcová plotna, která vede přímo do nebe. V polovině stoupáku (zatím nevím, že jsem teprve v půlce) piju jako velbloud a v duchu si říkám, jaká bylá tenkrát v Kanadě krásná kosa. Na druhou stranu foťák už ani nevracím do brašny. Okolní krajina bere i ten zbytek dechu. Nakonec statečně předcházím několik důchodců a rodin s malými dětmi (nikdo další už není pomalejší) a ocitám se nahoře. Pár metrů po rovince už je brnkačka a za chvíli mi společně s kamarády padá brada definitivně při pohledu na vlastní Delicate Arch. Kolem dokola skály ohlazené vodou a větrem a uprostřed šestnáctimetrový oblouk, jeden z nejvyšších a nádherný symbol Utahu. Díky své fotogeničnosti se dostal i na utažské „espézetky“ a v roce 2002 pod ním proběhla i olympijská pochodeň. Námaha i vedrou jsou pryč a do mozku se vpaluje nádhera, kterou umí vytvořit jen příroda. Bylo by fajn zdržet se do západu slunce a kochat se dál, ale máme v plánu ještě několik zastávek. Celý národní park má totiž rozlohu 310km2. Popojedem.

Další skalní oblouk je pro změnu jeden z nejdelších (88m). Landscape Arch se nachází v oblasti zvané Devils Garden, tak doufáme, že cesta k němu taky nebude ďábelská. Naštěstí není a cestou opět s kamarádem konstatujeme, že těch krásných fotek je kolem nějak moc a posbírat je foťákem všechny prostě nejde. U oblouku je informační cedule, že kusy skály se uvolňují celkem pravidelně a stezka pod oblouk je proto zavřená. Chvíli čekáme, jestli to výročí nevychází na dnešek, ale asi ne. Je to dobře, jen ať ta nádhera vydrží co nejdéle.

Naše poslední zastávka vede k Double Arch, dvojitému oblouku. To když je jeden někomu málo. Už na místě litujeme, že z fotek nebude cítit ta nicota člověka oproti majestátnosti přírody a času. Chce to opravdu zažít na vlastní kůži. Balanced rock je taková hezká tečka za naším výletem a trochu závidím tomu, kdo za pár tisíc let bude u toho, až se z „balanced rock“ stane „unbalanced rock“. V rádiu pouštím Eagles a jejich pecku Take it easy (Winslow v Arizoně taky bude) a kormidlujeme Chevy kurzem na Bryce Canyon. Ale o tom až někdy příště.